Jádrem rozsáhlého díla Johannese Urzidila, jež zahrnuje lyriku, eseje a převážně drobné prózy, jsou povídky odehrávající se v jeho rodné Praze. Mají převážně autobiografický charakter. Lidé, jejichž osudy spisovatel vylíčil, opravdu žili, události, o nichž psal, se skutečně staly. To jemu vyprávěl otec o strašidelném domě U devíti čertu, to on si hrával s malou Adélou, hrdinkou jedné z povídek, házel s předměstskými kluky míčem ve hře Na národy, chodíval do suterénu ke štukatérovi a obdivoval jeho díla, navštěvoval s otcem pražské chrámy i pražské pivnice, vymýšlel si kousky, jimiž se chtěl pomstít maceše, a o prázdninách putoval s otcem ze Stříbra až k Vlčí hoře, aby mnohem později našel nevlastního bratra. On byl ten chlapec, který na zasněžených Příkopech hledal v novoroční noci ztracenou peněženku, který dělal poslíčka veřejnému posluhovi Kubátovi světem klamu a tragiky a který chodil do septimy pražského německého gymnázia s repetentem Bäumelem a se svou první láskou Stellou. On byl také ten mladý muž, titulární svobodník rakouské armády, jenž uprchl z kavárny Areo a skrýval se před policii v měšťanském salóně. A zcela jistě existoval i Svatopluk Janda, jednonohý spolužák, který možná spisovateli Urzidilovi, píšícímu tehdy o velkých osobnostech české i německé kultury a hledajícímu harmonii ve vztazích mezi lidmi i národy, zachránil život, když ho po příchodu nacistů do Prahy ukryl na jednu noc ve svém sklepním bytě v Týnské uličce.